Kterak vyžle Homolka, ke svému jménu přišlo

Kterak vyžle Homolka, ke svému jménu přišlo

Poutní barokní kostel Bolestné panny Marie, najdete na stejnojmenném kopci mezi Kostelcem nad Orlicí a Chocní. Odedávna lákal k návštěvě lidi zbožné, později turisty a zítra, zítra třeba právě vás. Unikátní středoevropská památka má svou historii, s kterou jde ruku v ruce i nejedna pověst.

O vyžleti
Pověst vypráví o jakémsi vyžleti, snad divokém psu, snad světélku či lesním strašidle. Vyžle prý rádo rejdí za měsíčku, štěká a dorážejí na kolemjdoucí. Zle se pak vede těm, kdo se mu posmívá. Mezi místními se dodnes vypráví příběh dvou bratrů, kteří šli jednou večer pro vodu a uviděli pod Homolí štěkat hubeného psa. Posmívali se mu, až se za břicho popadali. Ale to neměli dělat. Pes se naježil a upřel na ně svůj pronikavý pohled. Bratři se nemohli hnout z místa. Bezmocně zkoprnělí tak stáli dlouhé hodiny. Když se pak nad ránem vrátili unavení, promočení a vystrašení domů, vyprávěli, co se jim přihodilo. Všem bylo hned nad slunce jasnější, že se vysmívali vyžleti.

Hledání pravdy
Protože se říká, že na každém šprochu, je pravdy trochu, rozhodl jsme se najít reálný základ toho, co vlastně ono vyžle je. Řekneme-li vyžle, především starším se vybaví něco hubeného. Ve slovníku se dočteme, že slovo je odvozeno od psího plemene frází, "být hubený jako vyžle". Proto jsem začal hledat plemeno hubeného psa. Štěstí se na mně usmálo až u psího plemene Magyar vizsla (Maďarský ohař), jehož historie sahá hluboko do středověku. Přestože byl tento ohař poprvé popsán až v roce 1501 jako kříženec dvou nyní již vyhynulých plemen (tureckého žlutého psa a maďarského ohaře), byl na maďarském území znám a využíván již za vlády Arpádovců (11. - 14. stol.).

Maďarský krátkosrstý ohař se vyznačuje svou jemnou a velmi citlivou povahou. Rozhodně nesnáší surové, hrubé a tvrdé zacházení nebo násilí. Je vyrovnaný, velmi inteligentní, rychle chápavý a dobře učenlivý. Slovo vizsla znamená hledat, slídit, což dokládá i Etymologický slovník jazyka českého. U slova vyžle se tu uvádí: pes slídný, čichem hledající zvěř. U odkazu vižliti pak najdeme: ňuchati, snad z maďarštiny (Vizsla, vizslat - ňuchati). Navíc domovem vizsly je Panonie (římská provincie na Dunaji), dnešní Maďarsko. Říká se, že jeho předkové doprovázeli hordy Hunů, které se přehnaly Evropou ve 4. stol. našeho letopočtu. Zajímavostí je, že v Jungmannově slovníku je uvedena věta: často malé wyžlátko za liškau padá w dupátko. Teprve mnohem později se názvem vyžle, začala označovat i jakási strašidelná bytost (malý hubený pes). Snad proto, že v oněch dobách nebyla nouze o vychrtlé, zdivočelé psy, potulující se krajinou.

Jakmile jsem ve svém pátrání dospěl až sem, bylo nutné zjistit, zda ono strašidlo opravdu existuje. Zjistit to mohla jen osoba z nejpovolanějších - Víťa Klimtová, autorka Lexikonu ohrožených druhů strašidel, která svůj život zasvětila právě hledání strašidel. To co zjistila, mi doslova vyrazilo dech. Nejenže tu strašidlo vyžle opravdu objevila, dokonce s ním mluvila a také se jí ho podařilo namalovat. Ale popořadě.

Příběh vyžlete Jak jsem již uvedl, paní Klimtová zjistila, že pod homolskými schody žije opravdu hubené stvoření, které si říká Homolka. Je prý strážcem schodů, podoby lidské, ale každý večer, když se den mění v noc, mění se i on v hubeného, hnědo-žlutého psa. Dále se dozvěděla, že někdy v roce 1739, kdy byl ještě psem, zběhl z lovecké smečky a zatoulal se až sem, pod Homol. Protože ale ustavičně děsil lidi svým štěkáním a vytím, nebyl moc oblíbený, ba naopak. Dokonce bylo rozhodnuto, že ho ve jménu obecního blaha vesničané chytí a předají Borovnické vrchnosti. Ale ať se snažili sebevíc, vyžle jim stále unikalo, až to nakonec vzdali. Jak vyžle samo vyprávělo, jedné noci se mu přihodilo něco moc divného. Zbožná hraběnka, která nechala na Homoli postavit chrám i schodiště, tolik milovala toto místo, že i po své smrti se nemohla od něho odloučit a tak každou noc jezdila na koni po zdejším schodišti. Stalo se ale, že jí jednoho dne vyžle splašilo svým štěkáním koně. Ten se vzepjal a hraběnku shodil. Jinak zbožná žena zlověstně zaklela a dech beroucím hlasem řekla; "Ty zpropadené vyžle! Za to, cos učinil, budeš na věky mé schody strážit. Dávám ti podobu člověčí a jméno Homolka, pro dobu od kuropění. V době po soumraku však budiž vyžletem. Tak staniž se na věky! Vysvobodit, tě může jen dítě čisté mysli, které tě z lásky pohladí. To bude tvé vykoupení". Jak hraběnka řekla, tak se také stalo. Od té doby vyžle v noci schody hlídá a ve dne pod dvanáctým odpočívadlem jako Homolka líhá.

A co kroniky?
Zjistil jsem, že je opravdu na každém šprochu, pravdy trochu. Příběh vyžlete se začal psát před mnoha a mnoha lety, jak sám Homolka vyprávěl, ještě před rokem 1739. Tou dobou již stál na Homoli chrám i schodiště, jehož základní kámen byl položen 12. května 1692. Nutno uvést, že komplex dala vystavět hraběnka Terezie Barbora Eleonora, rozené Žďárské ze Žďáru, dcera Floriana Jetřicha Žďárského ze Žďáru a Alžběty Korunky Bořitové z Martinitz. Zemřela 30. ledna 1705 a pohřbena byla právě v homolském chrámu v únoru, téhož roku. Byla vdovou po španělském generálu hraběti z Ugarte a žila až do své smrti na nedalekém zámečku v Borovnici. Prostředky ke stavbě takto velkolepého díla získala dědictvím. Jednalo se o pozůstalost po Františku Adamu Eusebiovi Žďárském ze Žďáru. Nejprve ho získal Maximilián (podle závěti), potom roku 1678 Jaroslav, a Jiří Adam z Martinic byl odškodněn sumou 53.000 zlatých. Po jeho smrti vše získala roku 1688 jeho sestra, Terezie Eleonora hraběnku z Ugarte.

Naše vyžle bylo nejspíš jedním z mnoha psů lovecké smečky hraběte Františka Ferdinanda Kinského z Vchynic (*1.1.1678, +13.9.1741), nejvyššího kancléře Českého království a zakladatele chlumecké větve Kinských. Pocházelo z chovu u dvora maďarského šlechtického rodu Palffy z Erdödu a Plassensteina. Odtud ho přinesla věnem (10. 4. 1730) druhá manželka Františka Ferdinanda Maria Leopoldina Pálffyová z Erdödu (*28. 8. 1714, +3. 3. 1759). Domnívám se, že dále to bylo asi nějak takhle. Vyžle se při jednom z honů Františka Ferdinanda v okolí Chocně zapomnělo v lese a vydalo se tak na svou dlouhou a strastiplnou cestu. Potulovalo se krajem, až doputovalo pod Homol, kde pobývalo do okamžiku, dokud nesplašilo hraběnčina koně. Dál už to znáte. Důležité je také zmínit dceru hraběnky z Ugarte, Marii Maximilianu Terezii, (dceru hraběte Petra z Ugarte a Terezie Barbory Eleonory Žďárské ze Žďáru, která byla manželkou hraběte Františka Karla Záruby z Hustýřan, pána na nedalekém Kostelci nad Orlicí a statku Borovnickém. Přestože svou matku přežila o pouhých pět let, zemřela roku 1711, pokračovala v matčině odkazu. Spolu se svým mužem se starala nejen o poutní místo, ale také o nedalekou školu, založenou její matkou v roce 1692. Zvelebila ji štědrými dary a potvrdila tamnímu kantorovi Matěji Slavíkovi nadační listinou rentu, která jemu i jeho nástupcům zaručovala 15 zlatých, tři věrtele hrachu (23,25 litru), tři čtvrtce soli (22,5 litru) a tři sáhy dělaného dřeva (5 m3). Ke škole bylo později připsáno ještě šest měr pole (louky, co sekáč za čtvrt dne poseká) a 300 sáhů oplocené zahrady (cca 570 m2). Stejné štědrosti se dostávalo také Sudslavskému faráři Bohuslavu Matyáši, který zde vykonával bohoslužby, ale i homolskému chrámu. Zajímavostí tohoto chrámu je jeho netradičně situovaný vchod k severu, tedy směrem, kde původně stával borovnický zámek.

Závěrem…
Dnes už jen těžko zjistíme, proč hraběnka nazvala vyžle Homolkou. Snad podle stejnojmenného kopce? Zato vím, proč ho ustanovila strážcem jedinečného schodiště. Proto, aby v hodinách nočních, od soumraku do kuropění, dbal o to, že nikdo neublížil ani chrámu, ani hřbitovu, ani schodům. Proto vězte vy nehodní, že za to, co tu činíte i čemu se vysmíváte, dojde vždy spravedlivé odplaty. Protože vyžle Homolka pod schody stále čeká na své vysvobození. Uvědomte si, že Homol je místem poutním, vznešeným, krásným a památným, ale stejně tak i bezbranným. Jako místo posledního odpočinku, je i místem vzpomínek mnoha lidí. Možná pochopíte, co říká nápis, vytesaný do kamenného schodiště; Ó vy zbožní poutníci, pojďte a zastavte se, neboť stála pod křížem Spasitele služebnice Páně. A jakmile pochopíte, zastavíte se a Homoli pomůžete. Luděk Sládek